Čelo mluví dřív než ty. Čelní sval táhne obočí nahoru — a když ho používáš pořád stejně, zůstanou po něm vodorovné linky.

Tenhle cvik ho neposiluje. Spíš ho učí pustit.

Posaď se rovně, temeno vytáhni vzhůru, ramena nech klesnout. Dýchej nosem.

Přilož střed jedné dlaně na střed čela, prsty směřují vzhůru. Jemně přitlač — jen tolik, aby kůže lehounce zapružila. Hlava přitom netlačí proti ruce.

S nádechem dlaní pomalu klouzej vzhůru a hlavu nech pomaličku klesat. Patka dlaně dojede k vlasové linii. Kůže zůstává hladká, nikde se neshrnuje.

Uvolni a totéž udělej druhou dlaní.

Až budeš cvik umět, přidej oči: ve chvíli, kdy hlava klesá, veď pohled dolů s ní. Tah svalů kolem očí a protichůdný tah ruky nahoru se potkají a pracuje jich najednou mnohem víc. Je to hezká synergie — ale nech si ji až na chvíli, kdy ti bude cvik samozřejmý.

Mezi obočím se schovává sval, který se zapíná pokaždé, když se soustředíš, mhouříš oči nebo tě něco tlačí. Časem si tam vyryje dvě svislé čárky.

Většina lidí ho chce jen uvolnit. On ale potřebuje i něco jiného: naučit se pracovat, aniž by u toho vznikla vráska.

Sedni si rovně, ramena dolů, dýchej nosem.

Bříšky ukazováčků a palců jemně uchop začátek obočí — shora i zdola. Kůži lehounce roztáhni do stran, jen o milimetr nebo dva. Netaháš. Nemá to štípat.

A teď v tomhle nastavení velmi jemně aktivuj sval mezi obočím směrem k sobě a dolů. Kontrakce je drobná, skoro neviditelná. Prsty ji přitom drží hladkou — hlídáš, aby vráska vůbec nevznikla.

Pak uvolni a dej si chvíli pauzu, než začneš znovu. Ta pauza je součást cviku.

Kůže kolem očí je nejtenčí na celém obličeji a kruhový oční sval ji drží jako jemná clona. Když se unaví, víčka ztěžknou a v koutcích se objeví paprsčité linky.

Sedni si vzpřímeně, temeno vzhůru, ramena i šíje uvolněné.

Hlavu ukloň do strany — ucho k rameni, trup zůstane stabilní. Na straně úklonu polož horní ruku přes hlavu a bříška čtyř prstů přilož nad vnější koutek oka. Druhou rukou přilož čtyři prsty pod vnější koutek, na lícní kost. Dotek je plošný a lehký, kůži neposouváš.

A teď to nejhezčí. Prsty postupně sklápěj jako na harfu — malíček, prsteníček, prostředníček, ukazováček. Nad okem i pod okem, v klidném rytmu, pořád dokola. Pět dechů s otevřeným okem, pět se zavřeným.

Pak vyměň stranu.

Tváře nedrží samy od sebe. Drží je svaly, které táhnou koutky úst šikmo vzhůru k lícním kostem. Když je nepoužíváš vědomě, úsměv se časem rozjede do šířky místo nahoru.

Tenhle cvik je hlavně o hledání. Nejde v něm o sílu, ale o to najít, kudy ten tah vede.

Přilož dva nebo tři prsty na vrcholy lícních kostí — tam, kde kost nejvíc vystupuje.

Teď zkus koutky úst nasměrovat přímo k prstům. Ne do šířky. Šikmo vzhůru, jako by tě někdo za koutky zvedal k lícním kostem.

A hlavně: ten pohyb je drobný. Opravdu drobný. Mimické svaly jsou jemné a velký tah je neposílí — jen do toho zatáhne všechno okolo. Střed kolem nosu i čelo zůstávají klidné.

Když ti to nejde, zkus variantu: rty jemně vtáhni dovnitř za zuby a odtud koutky nasměruj vzhůru. Bývá to snazší a tah líp ucítíš.

Chvíli u toho zůstaň a vnímej, který sval se ozval. O to tady jde.

Kolem úst máš kruhový sval, který tvoří rty a drží jejich tvar. Prokrvení mu svědčí — rty pak vypadají plnější a jejich barva sytější.

Zavři oči a dýchej nosem. Výdech nech o něco delší než nádech.

S nádechem jemně nafoukni tváře — jako dvě bubliny. Jazyk je volný, sval kolem úst drží měkký objem, nikde nezatínáš.

A teď dlaněmi měkce poklepávej do tváří a vyklepávej z nich vzduch. Současně, symetricky, v klidném rytmu. Klidně až deset poklepů.

Pak se zase nadechni, tváře znovu naplň a pokračuj.

Nakonec uvolni ruce, nech tváře povolit a chvíli jen vnímej, jak to v nich dozvučuje. Nemá to bolet ani plácat. Je to jemné.

Tohle je sval, o kterém většina lidí neví, i když ho používá pořád. Leží nad ušima, schovaný pod vlasy, a zatíná se pokaždé, když zatneš zuby. Jde tam velká část napětí z celého dne — proto to tam někdy tlačí nebo píchá.

Uchop široce pokožku ve spánkové oblasti oběma rukama. Bereš vlasy i s pokožkou, ne jen konečky.

S nádechem veď jemný, ale pevný tah přes vlasy vzhůru a mírně dozadu. Hlava zůstává napřímená, nepředsouvá se. S výdechem tah pomalu povol.

Zkus i druhou variantu: v tom povytažení zůstaň a nech tam proběhnout celý nádech i výdech. Prodýchej to. Teprve s dalším výdechem tah pustíš.

Žádný jazyk, žádné otevírání úst. Cílem je celou tu oblast prodýchat a pustit.

Přes celý krk se od klíčních kostí až ke koutkům úst táhne plochý sval — platysma. Je jako hedvábný šátek. Když povolí, kontury spodní části obličeje se rozostří.

Tenhle cvik je celý o jednom správném úhlu. Nejde v něm o výdrž ani o sílu. Jde o to ten úhel najít.

Sedni si nebo se postav, temeno vytáhni vzhůru, ramena rozšiř do šířky a lopatky nech klesnout.

Bradu veď šikmo vzhůru do strany, zhruba pod pětačtyřicetistupňovým úhlem. A teď to nejdůležitější: hlava nejde do záklonu. Brada jde vzhůru — ne hlava dozadu.

Hledej ten sklon, ve kterém ucítíš, jak se přední strana krku protahuje: od klíční kosti šikmo nahoru. To je platysma. Zároveň se ozve i kývač hlavy, ten šikmý provazec po straně krku.

Až ho najdeš, zůstaň v něm a dýchej nosem. Ta výdrž v nalezeném sklonu je ten cvik.

Chceš to cítit víc? Přilož čtyři prsty na klíční kosti, kůži jemně stáhni dolů, bradu nech tam, kde je — a znovu prodýchej. Pak pomalu zpět a totéž na druhou stranu.